DDDivadlo

Doktor Faustus není představení, které by patřilo k těm nejjednodušším k hodnocení, ale i přes to se o malou recenzi pokusím. Chápu, že někdo s mými názory souhlasit nebude, avšak o tom je divadelní kritika a divadlo obecně. Zakládá se na různosti názorů. Dost tedy oficialit a pojďme „in media res“.

Jako první mě oslovil vzhled scény. Vzhledem k tomu, že mám rád minimalismus a kombinaci černé a bílé, tak mě scéna tvořená bílým pozadím a černým klavírem a černými klavírními židlemi velmi nadchla. Hlasem podbarvený a stronzem ukončený příchod herců byl výtečný. Opravdu představení působilo psychologicky. Herecké výkony byly kvalitní a vyrovnané, snad až na jeden moment, kdy herec (postava houslisty) svůj výstup zahrál dle mého názoru nesprávně, příliš přeháněl. Nejvíce mě v představení zaujala scéna, kterou byla zobrazena světová válka. Herci měli v rukou černobílé fotografie zemřelých, které postupně ve tmě podpalovali vždy pod obličejem dané osoby a během tohoto aktu hrála pietní hudba. Druhá scéna, kterou jsem byl ohromen, zobrazovala život a smrt malého chlapečka pomocí pomalu jdoucích a postupně se zastavujících dětských polobotek.

Ke správnému pochopení alespoň části představení bylo třeba velké bdělosti a ostražitosti a to, položme si ruku na srdce, nebylo po majálesové afterparty úplně možné. K tomu, aby člověk představení mohl zhodnotit objektivněji, tak je třeba si na něj zajít vícekrát. Všem bych doporučoval si před samotným vystoupením prostudovat obsah díla (Doktor Faustus, Thomas Mann), podobně jako se to dělává u oper.